„Tu nohu sníš, i kdybys tady měl sedět do rána“….Kanibalismus neboli lidojedství je praktika u nás naštěstí naprosto vymýcená. V minulosti byla běžná pro neandrtálce později pak sloužila (a někde pořád slouží) zejména k rituálním účelům – něco jako „když poobědváme srdce nepřítele, tak získáme jeho sílu“. Každý člen skupiny kanibalů přijímal tento způsob jako naprosto správný, dneska bychom řekli, že v tomto panoval ve skupině polonahých kanibalů naprostý konsenzus.
Konsenzus je vnímán jako ideál fungování ve skupině – sociální psychologové pak mluví o konformním chování, ke kterému jako sociální savci tíhneme. Samozřejmě – jako jednotlivci nezvládneme spoustu věcí – neubráníme se přesile, nevybrainstormujeme tolik nápadů, ve skupině se cítíme být silnější a také trochu spoléháme, že nám naši soukmenovci podají pomocnou ruku, když bude nejhůř. Notoricky a zcela správně se říká, že skupina je víc než jen součet jejích členů (autorem je W. Koehler).
Některé skupiny vzniknou spojením podobně smýšlejících lidí (horolezci, členové hudebních kapel, příznivci určitých politických názorů atd), v jiných jsou sdruženi lidé s různými názory. Ať je to tak nebo tak, vždycky bude skupina fungovat pouze tehdy, když se členové dohodnou na postupu, jak budou jednat jako celek. Dokonce i v západní společnosti, kde se individualismus cení velmi vysoko, je dohoda ve skupině považována za vysoce důležitou. Vedu řadu seminářů s manažery, kde se bavíme o vybudování týmového ducha, kde bude možné takové dohody uzavřít a řídit se jimi, a tím využívat mnoha výhod, které síla skupiny má – schopnost vyburcovat se k vyšším výkonům, přinášení inovací a v konečném důsledku i zažívat pocit naplnění z toho, co děláme.
No jo, ale co náš kanibal-vegetarián před coming outem? Protože každá mince má dvě strany, sociální psychologové také tvrdí, že naše touha nevyčnívat, chovat se tzv. konformně, může vést ke ztrátě individuality. Skupina na nás vyvíjí tlak na jednotný názor či určitou poslušnost, takže je pro nás „bezpečnější“ potlačit své názory či hodnoty ve prospěch celku. No, proto náš kanibal-vegetarián bude předstírat, a dokonce přesvědčí sám sebe, že ty prstíčky a ta ouška nepřítele má hrozně rád. Protože kdo není s námi – je přece proti nám! Nezávislé a kritické myšlení je překryto, což může být v mnoha případech kritická chyba. Řada pokusů (např. v roce 1951 Aschův experiment) dokazuje, jak ochotně potlačujeme své názory ve prospěch skupiny. A ještě hůř – jsme přesvědčeni, že rozhodnutí skupiny jsou vždy (!) správná, a tak i chybná rozhodnutí mají často jednomyslnou podobu. Nebo dokonce věříme, že pouze a jedině ta naše skupina dělá správná rozhodnutí, lepší než rozhodnutí jiných skupin – takže konflikty mezi kmeny, etnickými či náboženskými skupinami nebo jen mezi odděleními jsou na světě. Stačí rozdělit skupinu dětí v mateřské školce, kde si všichni spolu bez problémů hráli. Jedné polovině navléknete modrá trička a jiné zelená a za pár dní tu máte znesvářené strany, kde si děti fyzicky i psychicky ubližují jen proto, že „nejsi náš“ (experiment M. Sherif).
Tak jak by se měl náčelník kanibalů zachovat podle pravidel leadershipu 21. století? Předně by měl být nestranný, aby ostatní členové neměli strach ho nenásledovat nebo neuposlechnout. Měl by přimět všechny nechat prozkoumat všechny alternativy – možná stačí zatancovat jiný rituální tanec a nemusíme pojídat lidské maso, protože je fakt, že „nám je potom všem hrozně blbě, náčelníku“. Zeptat se i jakou mají zkušenost příslušníci jiných skupin, a to i za cenu, že dojde ke konfliktu, samozřejmě k tomu konstruktivnímu. Když se bavíme s mými účastníky kurzů typologií o tom, jak vytěžit co nejvíc z diverzity – toto je zásadní moment. Hýčkejte a dávejte slovo těm, kteří do týmu vnášejí unikátní kvality, pohledy či názory. Dejte jim třeba pravidelné „okénko“ na poradě.
Shrnuto – podtrženo: provokovat k diskusi a vybízet „kverulanty“ nebo „ďáblovi advokáty“ k projevení své pochybnosti.
Bohužel, k tomu vede ale nelehká cesta leadera – od rozvoje osobní odvahy, přes budování důvěry a bezpečné atmosféry v týmu. To jsou pro mě klíčové dovednosti leadera budoucnosti, které je možné kultivovat, dá se na nich pracovat, protože jednou mě můj bývalý kolega poučil – kde je vůle, je i cesta. Odměnou pak ale je, že se všichni v týmu cítí dobře a nemají potřebu dezertovat jinam.